2016 - JazzDock
....už pár let zajíždí Evropský bluesový vlak do České republiky... jednou už jsem ho navštívil, při příležitosti hořických JazzNights... dvě zastávky letošního ročníku hostila minulý týden Praha, konkrétně JazzDock... v pátek jsem měl poprvé možnost vidět slovenské duo Erich Boboš Procházka & Marek Wolf... Boboše znám už víc jak dvacet let, a viděl jsem ho v mnoha různých sestavách (s jeho vlastními projekty, ale třeba i s Duro Turtevem, Silvií Josifoskou a dalšími...), ale v téhle ještě ne... a to zrovna vydali další desku, v pořadí už čtvrtou, kterou právě tady představili... jmenuje se Conversion (první byla Diversion, druhá Inversion, jenom ta třetí se jmenovala Live...) a vyšla (stejně jako ta předchozí) u Indies Happy Trails... je na ní osm až na kost osekaných, známých písniček, ze kterých někdy zbyl třeba jen text, a zbytek by se asi dal bez rozpaků nazvat autorským dílem obou protagonistů... a ve stejném duchu probíhalo i jejich vystoupení... Marek Wolf za pomoci dvoukrkého Gibsona, looperu, a pár dalších krabiček, vytváří často až psychedelicky vyznívající plochy, do kterých vyhrává sóla, a Boboš do nich velice střídmě, ale o to působivěji, hraje na harmoniky a zpívá... ačkoliv jsou to písničky původně docela různorodé (co si tak vzpomínám, tak jsme slyšeli Stevie Wondera, J.J. Calea, Howlin' Wolfa, Johna Fogertyho, Roberta Johnsona...), výsledek je zcela evidentně bluesový, pod čímž si ovšem určitě nelze představit nějakou klasickou dvanáctku... zatímco na závěr vystoupení zaznělo Johnsonovo Me and the Devil Blues, tak zmíněnou desku uzavírá The End od Doors, a pod seznamem skladeb je napsáno "The End always marks a new Beginning"...
...druhým číslem večera bylo americko-německé dámské trio, z něhož jsem znal jenom berlíňanku Ninu T. Davis, třikrát nominovanou na German Blues Award, kterou jsem viděl loni s kapelou jejího manžela Eb Davise, a která už měla několik příležitostí hrát s opravdovými legendami, včetně třeba Buddy Guye... frontwoman byla zpěvačka a harmonikářka Kat Baloun, původem z Texasu, která vyrůstala doslova obklopena hudbou, protože její rodiče vedli kostelní sbor, takže v dětství začala hrát na piano a později objevila foukací harmoniku a blues... třetí do party byla bubenice Tracey Duncan, která už v dětství zpívala v gospelovém sboru, a přes spolupráce s různými slavnými muzikanty, ať už za bicími, nebo jako tanečnice či background vokalistka (dlouhá léta třeba v orchestru Jamese Lasta) se propracovala až do hollywoodských filmů...
...sobotní večer zahájil v Berlíně žijící Texasan Michael Hardie, který se pyšnil svými českými kořeny i rodinným jménem Švajda... hrál na kytaru i na piano, a zpíval svoje písničky, které obvykle vyprávějí příběhy z jeho života, a jako hosta si přizval jednoho z duchovních otců a zakladatelů Europe Blues Train festivalu, Čechoberlíňana Joe Kučeru, (kterého jsme u nás už několikrát viděli s jeho jinými projekty, ale i s EBT), který mu přihrával na sopránku... přestože spolu nikdy nehráli a komunikace místy trošku přidrhla, tak to bylo dost dobrý (a určitě zajímavý)...
...no a posledním dílkem v téhle skládačce byla italská dívčí kapela (kterou právě zmíněný Joe, jakožto jejich road manager, přivezl z Berlína, přes odpolední zastávku v Kutné Hoře... klobouk dolů) Desperate Blues Girls... holky krásný, hrály výborně, jenom toho blues tam bylo o trošku míň, než by člověk podle názvu čekal... tak trochu mix s funkem a soulem... Ivan Prokop to nazval "takovej trošku popík" a asi měl docela pravdu... ale pěkný to bylo... to zas jo... a když jsem, jako obvykle, prchal na poslední vlak (už ne bluesovej), tak se mi odtamtud fakt nechtělo....
