more blues.....

.....sobotní odpoledne mělo být věnováno Janě Koubkové při příležitosti jejích osmdesátin..... ta však onemocněla, a tak se s návštěvníky pozdravila jenom díky telefonickému hovoru, který zprostředkoval moderátor festivalu Marek Hlavica..... místo ní se na pódiu objevili tři pánové, kteří si s ní věkově moc nezadají (dohromady je jim krásných 233 let), ale hlavně s ní v podstatě náhodou v listopadu 2018 nahráli desku Znění & snění, která v roce 2020 vyšla na CD..... legenda tuzemského jazzrocku Martin Kratochvíl, jeho dlouholetý spoluhráč Tony Ackerman, a světoběžník se saxofonem, "The Sensational Saxophone Joe" Joe Kučera..... zahráli několik krásných skladeb, a nakonec, ač ani jeden z nich není ryzí bluesman, takové blues, až šumperskému kulturáku málem ulétla střecha..... potom se dostavili zbývající členové Martinova Jazz Q - Zdeněk Fišer, Přemysl Faukner a Filip Jeníček, a tahleta partička se postarala o druhou půlku programu..... cestou na balkón jsem zjistil, že ve foyer se občerstvuje Joe, a jelikož se už pár let známe, zastavil jsem se na kus řeči.....  no a když se s ním chtěl vyfotit Slávek Jíša, a potom další, tak mi to nedalo a ačkoliv to v podstatě nikdy nedělám, nechal jsem se s ním konečně vyfotit taky..... o tom, jak to vlastně bylo s nahráním té desky, píše Martin v jejím sleevenote......

"Všichni byli už pěkně unavení po celodenním natáčení filmové hudby na Budíkově. Joe po dlouhé cestě z Berlína, Tony zas přijel odněkud ze severu, kde teď bydlí. Jana měla navíc bolavou nohu a nebylo jí moc do zpěvu, spíš sháněla prášek na utišení bolesti. Ani alkohol nepomohl. Byl dlouhý zimní večer 29. listopadu 2018. Už nevím kdo, nejspíš Joe, zamumlal něco jako proč už skončit když jsme se tak obtížně scházeli, a požádal Matěje v režii ať zhasne světlo a rozsvítí červenou… Nesetkalo se to s žádným moc kladným ohlasem, ale nějak se začalo. Dál už o tom nemohu moc referovat, protože jsem upadl do takového unaveného tranzu a zvláštní uvolněnosti, kdy vlastně o nic nejde, smluvené nahrávání pro film máme už za sebou a tak si jen tak úplně, ale úplně nezávazně něco zahrajeme. „Lehce a netlačit na pilu“ stačila ještě oznámit Jana a už to jelo. Vypadlo z nás osm skladeb, každá inspirovaná (a autorsky připsaná) tomu, kdo začal, kdo položil první tóny a ustavil náladu i pocit. Pak muzika dlouho ležela a skoro jsem na ní zapomněl. Když jsem si jí po čase pustil, jako bych vůbec nevěřil, že s ní mám cokoli společného, místy jsem ani nevěřil, že to sám hraji. Tak to cítili i ostatní, kterým jsem nahrávky poslal. Myslel jsem nejdřív na to, že je nějak sestříhám a zkrátím, ale každý pokus do muziky zasahovat vyvolával pocit násilného přerušení toho snového toku. Zhruba po roce jsem zas požádal všechny spoluhráče, aby zvážili vydání. Jana i Joe byli pro, Tony napsal, že každé další CD má být silným autorským i interpretačním počinem a že by vydání spíš nedoporučoval. Chvíli trvalo, než jsem ho přesvědčil, že tohle JE ta pravá hudba, esence hravosti a tonální i rytmické svobody. To je to setkání s transcendentnem, který hudba umí zprostředkovat. Ať kritici definují, co je to vlastně za žánr. Nevím, ale je to ryzí hudba, to nejlepší, co jsme bez dlouhého mudrování a vymýšlení v temném studiu na Budíkově tehdy zahráli."

.....další fotky zase na fejsbůčku.....